Včerejšího dne jsme se vypravili do Čelakovic na poslední hod sezóny. Já jsem z toho byla celkem vyklepaná, protože Einárkův vztah k přinášení pernaté zvěře je stále poněkud rozporuplný. Puberta s ním stále mlátí o 106 a pan pes zas cvičí pěkně se mnou. Nakonec, jsme to už přislíbili, tak snad aspoň získáme nějakou tu zkušenost.
Hned v první leči jsme dostali možnost, díky okolním střelcům, nějakou tu zkušenost získat. V leči kousek od střelců byl postřelen zajíc a přes mou obrovskou skepci jsem byla přesvědčena k vypuštění draka. Nedávala jsem mnoho šancí, že by si nezkušený mlaďoch typu E. poradil s odskakujícím zajíčkem, ale světe div se, Einar, jako by přesně věděl, co má dělat, vyběhl k zajíci uchopil ho a bez velkého razmyslu s ním párkrát zatřásl a i přes potíže se správným úchopem polomrtného zajdu přinesl.
Bohužel v druhé leči už to zas taková sláva nebyla. Einar sice předcedl moc hezkou přáci při hledání a umožnil někonásobným nalezením a vystavením střelecké příležitosti střelcům i některým vůdcům, jejichž psi příliž velký zájem o nalezení bažantů neměli. Sice to byli především slepičky, ale nakonec se ukázal i král harému, který po zásahu zapadl do hustějšího porost. Einar ještě s jednou fenou se vydali vtříc dohledávce a ačkoli Einar nakonec bažanta vyhrál (zde se bojím domyslet, do se v houští dělo) a vynesl ho ven, tak ve chvíli, kdy uviděl pvní živou bytost milého bažantíka pustil a i přes mé vhružné povelyjen stál a přidrzle na mě koukal. Ano, nakonec jsem si ho musela přinést sama.
V závěru další příležitosti k přinášení nebyli, jelikož jsme se radši drželi nahánění zvěře z houštin. Výsledný výřad činil 25 zajíčků a 15 bažantů, z čehoš jednoho zajíčka jsme si odvezli domů na véču. Tímto jsme celkem zdázně ukončili letošní sezonu, teď trochu odpočinku, a pak hurá na dopilování aportů.